Vypsat opuštěná tajemství

03-04-2009 autor: Lucie Česálková

V době obecného úpadku společenského významu literatury jsme si již zvykli nepočítat s tím, že by spisovatelé literaturu chápali jako nástroj kritiky, ani s tím, že by se vydání románu mohlo stát významnou politicko-kulturní událostí. Potlačování díla ze strany politických míst může však být pro literaturu dobrou reklamou. Jak se od vydání Polního výzkumu ukrajinského sexu změnila pozice literární tvorby na Ukrajině z hlediska vztahu literatury a státu, zájmu čtenářů, mladých literárních talentů?

 Sebevědomě provokující literátka Oksana Zabužko. Problém je v tom, že do Pomerančové revoluce se stát a kultura na Ukrajině rozvíjely celkem paralelně - žádnou vlastní kulturní politiku Ukrajina neměla. Až před loňskými parlamentními volbami začali vedoucí ukrajinských politických stran citovat Polní výzkum ve svých předvolebních promluvách a jeden přes druhého se chlubili na tiskových konferencích, že „čtou Oksanu Zabužko". Polní výzkum ovlivňoval společnost úplně nezávisle na vedení státu a tribunové výkřiky starých sovětských dinosaurů ho reálně „zakázat" v žádném případě nemohly. Od chvíle získání nezávislosti Ukrajiny nikdo knihy, díkybohu, nezakazuje. Ale můj román situaci ukrajinské literatury od základu změnil.

Zaprvé, dokázal její tržní kapacitu. Bylo to první dílo současné ukrajinské literatury, které vyšlo v soukromém nakladatelství. Do té doby si dovolovala nakladatelství vydávat pouze naučné a dětské knihy, a najednou se za rok prodalo deset tisíc výtisků románu. Nakladatelé se zaradovali: Je to možné! Celé odvětví poslední dva roky dupe nohama a tlačí na vládu, aby zvýhodnila ukrajinské knihy: nezapomeňte, že náš trh je stále z osmdesáti procent kolonií ruských knih!

A další, neméně závažný moment: Polní výzkum, který se dočkal devátého vydání a je považován za „současnou klasiku", poprvé otevřel ukrajinskou literaturu rusifikovanému čtenáři - tomu, který ukrajinštinu možná znal ze školy, ale pro kulturní potřeby ji nepoužíval, takže ukrajinský jazyk tiše zahníval v ohradě „jazykového ghetta". Polní výzkum ji z tohoto ghetta vystrčil, otevřel cestu od menšiny k národnímu (zákazníci, kteří rusky žádají ukrajinské knihy, se už dávno stali normálním jevem a mezi mými čtenáři je ruskojazyčných víc než polovina). Takže, u sebe doma za těch deset let ukrajinská literatura prošla přibližně tou cestou, kterou nyní prochází v jiných zemích v překladech: musela dokázat své právo na plnohodnotnou společenskou funkci, včetně tržní, a získat své čtenáře. A to se nám podařilo.

Domnívám se, že hlavně za „kulturně-politické zásluhy" mě dnes nazývají žertem mámou současné ukrajinské literatury a nejen za pouhý vliv, který měl Polní výzkum na mladší generace spisovatelů. Na takové „kulturní revoluci" mi opravdu moc záleželo a pro ten „východ z ghetta" jsem byla ochotna vydržet jakýkoli skandál - i třeba kamenování z nařízení Nejvyššího soudu!

O skandálním rozruchu, který váš román v roce 1996 vyvolal, mluvíte v jeho předmluvě jako o nečekaném důsledku. Nebylo možné u textu, který odkrývá tabuizované problémy ukrajinské společnosti, šokovanou odezvu očekávat? Skutečně jste román považovala, jak sama uvádíte, za nevinný koncept?

Samozřejmě že jsem čekala nějaký výbuch, ale ne takových rozměrů! A už vůbec jsem se nedomnívala, že by se tato kniha stala nejproslulejší ukrajinskou literární událostí v paměti živoucích generací. V létě 2006 proběhl sociologický průzkum ke Dni nezávislosti a v něm byl můj první román označen za knihu, která nejvíce ovlivnila ukrajinskou společnost za patnáct let nezávislosti. Tento fakt charakterizuje mnohem výmluvněji naši společnost než samotnou knihu: ukrajinský čtenář nebyl nikdy přecpávaný pravdou a nezvykl si (dodnes!) přijímat ji v takto koncentrovaných dávkách - proto ten kulturní šok.

Mohla byste okolnosti oné „proslulé literární události" popsat trochu blíž? Co takový ohlas znamenal pro vás samotnou?

Pro mě to byla neobyčejně poučná zkušenost: z tornáda, které jsem vyvolala, jsem se za pár měsíců dověděla o své zemi více než za celý svůj život. Dokonce mi někteří lidé radili, abych napsala hned další knihu - natolik různé sociální a politické skupiny a vrstvy zněly v odpověď, jako by celý orchestr hrál kakofonicky... Tehdy jsem pochopila jednu důležitou věc: že spisovatelská radost být čten (dle výroku Virginie Woolfové) vůbec nespočívá v tom, zda ti rozumějí: vždy více NErozumějí než rozumějí, a je normální, když říkáš něco nového! Být čten - to je v první řadě čistě poučná radost, neboť to je nejkratší a nejefektivnější způsob seznámení se s kulturou, do jaké tvoje kniha padne jako kámen do přehrady. A je to pravda dokonce i tehdy, když jde o tvou vlastní kulturu, o cizích ani nemluvě. Když si přečtete evropské kritiky Polního výzkumu, nenajdete tam systém zrcadel, ale spíše galerii národních portrétů. Například v Německu knihu přijímají jako román o komplexu oběti, v Polsku jako tragédii neporozumění mezi ženou a mužem, ve Švédsku jako obrození žánru národního románu a v Rusku, to se ani nechce věřit, jako protiruský manifest (i když o Rusku v knize nenajdete ani slovo!). Tedy, každá společnost si knihu otáčí tou stranou, kde ji samotnou něco pálí. Mimochodem, české vydání s americkou městskou krajinou se mi strašně líbí: pouze v české recepci Polního výzkumu vyšlo na povrch téma východoevropského intelektuála v americkém světě, téma kulturního dialogu mezi Východem a Západem. Nevím, jestli je to hlavně českou klasickou „středoevropskou" identitou, zostřenou vědomím toho, že skutečně jste tím kulturním průsmykem, mostem, na němž se sjednocuje Východ se Západem. Každopádně jsem poté začala českou literaturu číst trochu jinýma očima...

Mluvíte o problému kulturní komunikace mezi Východem a Západem. Proměnil se za více než deset let od vydání románu váš pohled na konfrontaci post-sovětské mentality a progresivní západní kultury?

Nemyslím si, že lze dnes hovořit o nějaké konfrontaci. Nejsem si jista něčím, jako je progresivnost kultur a progresivností vůbec... Co mě však opravdu trápí, je, že globalizace se nyní uskutečňuje na úrovni nejnižšího společného jmenovatele: mimochodem, to je čistě sovětský model, Sovětský svaz byl vůbec historicky první zkouškou globalizace (dokonce měl ve znaku zeměkouli!). Tato stránka komunistické zkušenosti je absolutně nepochopena a lidstvo se nechrání před nebezpečím si ji zopakovat - pouze pod jinými prapory, aniž by poznalo, že padá do stejné propasti... Stále otevřenější přetváření politiky na pole boje monopolů o moc, informační infantilizace posluchačstva, zvláště patrná v televizích, to jsou procesy, které se odehrávají ve všech zemích jak „bývalého Západu", tak i „bývalého Východu", pouze s různou ostrostí, záleží na místních kulturních tradicích. Neštěstí je to, že my všichni žijeme v poválečném světě - světě zformovaném druhou světovou a studenou válkou. Změnit tuto konfiguraci je nemožné, leda bychom ze skříní povytahali všechny naše poschovávané kostry - a těch se nahromadilo nemálo i na „západní" straně bývalé železné opony. Prostě, trauma dvacátého století ještě zdaleka není vyžilé a nevypsané nejen ukrajinskou literaturou... Ale to jsou už témata mého nového románu Muzeum opuštěných tajemství, který právě dopisuji.

Celý článek naleznete na http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=3139&idpodrubrika=6&rok=&cislo=

 Zdroj. http://www.literarky.cz